Vidět mohou na zemi jen málokteří. Některým je to vrozeno. Pro ně je to velká zkouška – je velmi těžké s takovým darem správně zacházet, neboť tito lidé mají své určité úkoly. Jinak je ,vidění‘ možné jen tehdy, když je člověk schopen své zachvívání (vibrace, frekvenci) zcela naladit na zachvívání naše. To je však mnohem čistší a duchovnější, nezatížené žádnou hmotou. Na zemi tomu stojí v cestě mnoho překážek. Jen jednu z nich ti dnes chci ukázat, tu největší a nejtěžší překážku. Je to nenávist a všechny příbuzné pocity, výčitky, hněv a neláska. Nenávist vytváří to nejnižší, to nejhrubší, nejhlubší zachvívání. Stahuje tě dolů a znemožňuje každý__kontakt s duchovním světem. Její zachvívání může tak zbytnět, že je citlivější lidé mohou tělesně cítit. Ona sice není příčinou všeho utrpení, nýbrž následkem první příčiny. Ale je nejničivějším pocitem vůbec. Rozrušuje všechno, nedává lásce ani nejnepatrnější šanci.
Nenávist tě táhne na nejnižší, nejhutnější úroveň, kde zákon, který leží v podstatě hmoty, se uplatňuje plně. Bolest je jedním z rukojmích, které
má hmota. Zasáhne tě netvrději, když stojíš na nejspodnějším stupni. Bolest není žádnou předurčenou veličinou. Je vedena nervy do mozku a teprve tam se uskutečňuje pocit bolesti. Ten je ale závislý na stavu, v jakém je tvůj mozek, poněvadž je podřízen myšlení a cítění, neboť pocit bolesti závisí především na stavu naší duše, i když se to dnes ve střízlivém světě učí jinak. Jedna a tatáž bolest prožívaná při zachvívání v nenávisti je pociťována mnohem silněji než ve stavu zachvívání lásky, porozumění a odpuštění.
Na stavu duše závisí, jak hluboko vězíš ve hmotě. Výrazem duše jsou pocity, a naopak ty určuješ svými pocity zachvívání svého ducha. Jako příklad měj před očima kyvadlo. Čím pomaleji se zachvívá, tedy čím nižší je stav jeho kmitání, tím lehčeji je rozeznatelné. Čím rychleji kmitá, tím nesnadněji je lze uchopit, až konečně nemáš žádnou šanci, neboť kmitá tak rychle, že už je nemůžeš vidět, zmizelo z tvého zorného pole. Přesto by nikdo nepřišel na nápad, že kyvadlo neexistuje, protože je už nevidíme. Vždyť cestu kyvadla bylo možné až dosud sledovat. Je to logické. Logické je ale jen to, co my můžeme naším rozumem pochopit. Tři a tři je šest. „To je logické,“ říká každý. Pro malé dítě to není vůbec logické, jeho rozum ještě není tak vyzrálý. Tři a tři je ale přesto šest, i když tomu dítě nerozumí. Jakmile člověk dospěje, myslí si, že ví všechno. Přitom rozum člověka ve srovnání s nejvyšším kosmickým vědomím, s vševědoucím Bohem, není ani jako zrnko písku na poušti.
Vraťme se k našemu příkladu: tak jako kyvadlo mizí tvým očím, když rychleji kmitá, tak jsou také neviditelné bytosti, které se nacházejí ve vyšším stavu zachvívání. Anděl nebo duchovní bytost se může sice za určitých, velmi vzácných podmínek také zhmotnit a tím přijmout nižší zachvívání. Ale zpravidla je to právě obráceně. Ty se musíš přemístit do vyššího stavu zachvívání, abys mohla navázat s těmito bytostmi__kontakt. Čím dokonaleji se ti to podaří, tím dokonalejší bude také__kontakt, tím dokonaleji můžeš vnímat jejich podstatu. To jde od pouhého tušení, cítění a slyšení až k vidění, eventuálně při dokonalém procítění až k rovnocennému protějšku. Chceš-li proto navázat__kontakt s duchovním světem, pak se vyhýbej všemu, co tvůj stav zachvívání snižuje. K tomu patří vedle pocitů také tvé myšlení, a tvé jednání.
Z pocitů je nejnižším pocitem nenávist. Drží tě dole, svazuje tě pevně do hmoty a znemožňuje každý pokus dále se duchovně vyvíjet. Až k čisté nesobecké lásce vede mnoho stupňů. S ní můžeš proniknout až do nejvyšších úrovní duchovního světa, až k Božímu trůnu. Láska otevírá všechny brány, ona je „Sezame, otevři se!“ duchovního světa.
Nemoc je druhým rukojmím hmoty, úzce příbuzným s bolestí. Dokážeš si už pravděpodobně domyslet, co následuje. Duchovní svět nezná žádnou nemoc. Čím hlubší je tvoje zachvívání, čím více se vydáváš do rukou hmoty, tím budeš pro nemoc napadnutelnější. Naopak: můžeš jí uniknout, když se s pomocí vyšších pocitů, především lásky, pohybuješ na duchovní úrovni.
Tvoje pocity jsou jako prsty na harfě života. Udeří ve strunu, jejíž výška tónu určí zachvívání tvého ducha. Cvič se ve vysokých, čistých tónech. Jejich zachvívání usiluje k nekonečnu.
