Runy jsou prastarým písmem severských národů. Je to vlastně série znaků, které nejsou pouhým písmem, ale jsou především magickými symboly. Původní runová magie byla zapomenuta, ale protože jsou Runy velmi silnými symboly, jsou využívány v magii dodnes. Runy se využívají k divinačním účelům jako věštění nebo výklad horoskopu, ale dají se použít jako magické amulety nebo se jimi můžou vyzdobit jiné magické pomůcky k jejich posílení.
Runové znaky jsou nejstarším typem písma národů na severu Evropy. Pro dávné skandinávské a severogermánské kmeny znamenaly ale mnohem víc než jenom abecedu. Domnívaly se, že runy představují vesmírnou sílu, a když je člověk tesá do kamene, vydlabává do dřeva, maluje je na zem nebo je vytváří třeba i jen ve své představivosti, navazuje s jejich silami_kontakt. Mezi dávnými národy severní Evropy byl rozšířen názor, že runy jsou znaky, které lidé dostali od Boha. Proto byl runovým znakům připisován tajemný význam, byly využívány pro věštění a zhotovování talismanů, které chránily před zlem a posilovaly síly člověka, a dokonce byl vytvořen zvláštní typ runové gymnastiky pro zdravotní účely.
Slovo „run' znamená ve staroskandinávském jazyce tajemství. Nejstarší runové nápisy pocházejí ze třetího a čtvrtého století našeho letopočtu a byly nalezeny v Norsku a na ostrově Gotland. Známe několik systémů runového písma. Z toho vyplývají rozdíly ve tvarech znaků a jejich názvech. Při používání run je lepší, když se neslučují znaky, které náležejí do různých systémů. Vědci mají za to, že existuje jistá příbuznost mezi runami a řeckou kurzivou. Zdá se, že duchovní tradice starověkého Řecka a národů na severu Evropy mohou mít společné kořeny. Nejhlubší poznání je vždy čerpáno z jednoho pramene, neboli je lidstvu skrze něj zjevováno. Runy jsou pevně spojeny se skandinávskou a germánskou mytologií. Podle Starší Eddy, sbírky staroislandských mytologických písní, pocházejí runy od samotného boha Odina. V její části, která se jmenuje Výroky Vysokého, čteme v tzv. Písni Ódina o runách:
Vím, že jsem visel ve větrném stromu devět dlouhých nocí, oštěpem proklát v oběť Ódinovi, sám sobě samému na onom stromě, o němž nikdo neví, ze kterých kořenů roste. Chléb mi nepodali ani chmelovinu; dolů jsem se díval; runy jsem zhlédl, s nářkem je zvedl, pak padl jsem k zemi. (Výroky Vysokého, sloky 138-139, Edda, Přeložil Jaroslav Heger, vydalo SNKLU, Praha 1962)
Psychoanalytik by určitě interpretoval mýtus tímto způsobem: Ódin se obětoval tím, že se oštěpem přibil k posvátnému jasanu, Stromu Poznání. To lze chápat jako symbolický akt zabití nižšího Já, aby se mohlo projevit vyšší Já. Teprve v tomto zasvěcení se projevilo poznání tajemných runových znaků. Ódin, který dosáhl vyššího stavu vědomí, přijal runy a vrátil se do světa lidí, aby jim je předal. Část Eddy, ze které pochází citovaný fragment, se jmenuje Runathattr Othins, neboli Píseň Ódina o runách. V ní jsou jednotlivé runy popisovány. Ke každé písni přidáváme krátký komentář, který je interpretací tohoto mystického textu.
